Koktavost je porucha plynulosti řeči, patrná především v dialogu.
U počínajících a lehkých forem se může projevovat opakováním prvních hlásek a slabik ve slově (např. „k-k-k-kolo, ma-ma-máma“ apod.). U středně těžkých forem pak tvrdými hlasovými začátky a protahováním slabik (např.“Kóóólik je hodin?“,“áááno“ apod.). U těžkých forem se objevují takové obtíže a bloky, kdy pacient již téměř není schopen se domluvit, jeho snaha o komunikaci bývá často provázena nadměrným úsilím (tiky, záškuby hlavy i těla) a vegetativními projevy (nadměrné pocení, červenání se, zvýšený krevní tlak). U těchto těžkých forem koktavosti se při nesprávném a necitlivém působení okolí může vyvinout až logofobie, kdy pacient rezignuje na snahu o překonávání opakovaných těžkostí v komunikaci, vyhýbá se jí, uzavírá se do sebe a raději nemluví vůbec. Prvním kritickým obdobím bývá třetí až čtvrtý rok, tedy doba, kdy dítě začíná mluvit ve větách. Schopnost mluvit se opožďuje za schopností rozumět. Artikulační dovednosti jsou ještě malé. Dítě několikrát za sebou opakuje to, co již řeklo (slabiky, slova a často i celé krátké věty). Jestliže opakuje větší celky, je pravděpodobné, že koktat nebude. Jestliže opakuje slabiky nebo jednotlivé hlásky nebo na začátku slova na hlásku výrazně tlačí, je lépe vyhledat co nejdříve dětského lékaře, který zajistí další odbornou péči u klinického logopeda. Druhým kritickým obdobím bývá nástup do školy. Jen málo dětí začne koktat později (např. v pubertě). Častěji koktají chlapci a muži než dívky a ženy. Souvisí to také s časnějším vyzráváním nervové soustavy u dívek. Řeč koktavých je doprovázena velkým svalovým úsilím. Pro koktavého je mluvení velmi citově náročnou situací. Koktavost se neprojevuje při šeptání, zpěvu a někdy ani tehdy, mluví-li si koktavý sám pro sebe o samotě. Příčiny a možnosti léčby této poruchy jsou zkoumány již více než sto let. Každé dítě s touto poruchou by mělo být léčeno odborníky (lékařem – foniatrem, klinickým logopedem, klinickým psychologem, popřípadě neurologem a u těžkých případů i psychiatrem). Úprava výchovného prostředí v rodině je nutná téměř vždy. Doporučujeme proto několik zásad, jejichž dodržování má význam pro účinnou léčbu i správný psychický vývoj dítěte a pro prevenci vzniku logofobie (obavy z neúspěchu vlastního řečového projevu):

• Neokřikujeme dítě, když se zaráží.
• V běžném mluvním styku nikdy nenutíme dítě opakovat slova nebo věty.
• Trpělivě dítě vyslechneme, poskytneme mu dostatek času na vlastní vyjádření.
• Nenápadně mu pomáháme vhodným výrazem, doplněním věty.
• Nikdy nedopustíme posměch ostatních dětí a nežádoucí pozornost dospělých.
• Snažíme se dítě zapojit do všech činností.
• Má-li dítě samo zájem, nevylučujeme ho ani z veřejné produkce, nikdy ho k ale nenutíme.
• V počátečním stádiu koktavosti není vhodné napravovat výslovnost hlásek (především R)